Elektromobilem Tesla S kolem světa za 80 dnů

Datum 22.12.2017

Dva Češi objeli svět elektromobilem za 80 dní

• První česká posádka v historii objela svět elektromobilem Tesla, modelem S – P85D.
• Historicky to byli čtvrtí Češi, kteří objeli planetu Zemi po vlastní ose (první byli Hanzelka a Zikmund, druhý byl náklaďák Tatra kolem světa, třetí byla dvojice Vičar a Betko se Škodou MB 1000).
• Tým vedený PhDr. Jiřím Vlkem byl první z ČR, který objel svět elektromobilem Tesla S, tedy pouze na elektřinu.
• Akce se zúčastnilo 11 týmů z celého světa a touto událostí bylo vytvořeno a překonáno celkem 12 světových rekordů.

Startujeme z Barcelony

Vyjíždíme 16. června 2016 z Barcelo­ny přes celé Španělsko směrem k Atlan­tiku do portugalského Lisabonu.

První testovací a zahřívací etapa vede do bývalého hlavního města Španělska – Zaragozy, kde máme domluve­ný hotel s možností plného nabití našeho elektroauta během noci. Některé týmy jedou přes Tarragonu, protože tam je k dispozici poslední evropský Supercharger od Tesly na této trase. Supercharger nabízí nejrychlejší způsob nabíjení pouze pro vozy Tesla. Do plné kapacity baterie se elektromobil nabije za 40 minut, pokud se řidič spokojí pouze s 80 % nabití baterie, může odjet již za 20 minut. My jsme vyhodnotili, že slušnou jízdou dojedeme z Barcelony do Zaragozy na jedno nabití. Pojedeme většinou po dálnici a vzdálenost vychází na necelých 300 km.

Všechny týmy mají dva členy, většinou muže, kteří spolu musí v pohodě vydržet celých 80 dní. Český tým tvoří posádka, která se zná sotva tři měsíce. Navigátor a pomocník českého týmu byl po cestě do Barcelony a první části dne závodu tak unavený, že usnul v autě asi 40 minut po startu a také po cestě dál to nebylo výjimečné.

Jsme první den na cestě a hned přichází první milé překvapení: Na cestě mezi Barcelonou a Zaragozou je místo, kterým prochází GMT (Greenwich Mean Time), tedy nultý poledník rozdělující zeměkouli na východní a západní polokouli. Znamená to, že ještě první den jsme přejeli na západní část planety. Španělé to mají na dálnici krásně vyznačeno. Někde v tomto místě přišla zpráva, že čínskému týmu se podařilo získat všechny dokumenty, odbavit soutěžní vůz a odstartovat do závodu se zpožděním pouze několika málo hodin. HURÁ JSME VŠICHNI A VŠICHNI ODSTARTOVALI První den proběhl pohodově, všichni se sjeli na hotelu Reina Petronila a v podzemních garážích napojili svoje vozy do zásuvek pro noční dobíjení.

Český tým dojel do Zaragozy na jedno nabití jako první a v bateriích mu zůstalo ještě na dalších 52 km jízdy. Příprava a honička kolem startu, mediální kolotoč a první etapa závodu, to vše udělalo první den náročný a vyčerpávající, takže odpočinek v tomto hotelu si opravdu zasloužíme. Hotel byl vybaven bazénem a posilovnou, takže kdo chtěl si mohl dát aktivní relax. Večer se přes Zaragozu přehnala bouř­ka, kterou vystřídala krásná duha, což jsme brali jako dobré znamení.

Den po startu

Ráno po snídani týmy nasedají do aut, která se přes noc nabila do plna ze zásuvky 400V. Čeká nás druhý den, musíme se dostat do španělské Salamanky, která je kousek od Portugalska. Dá se tam jet přímo, ale vzdálenost je větší než naše auta ujedou na jedno nabití. Výjimkou je možná maďarský elektroautobus, který má dojezd na jedno nabití 600 km.

Nedá se nic dělat, týmy musí jet o ně­co delší cestou přes Madrid, kde nějaké nabíjecí stanice jsou k dispozici. Hlavní město Madrid mělo být původně místem startu závodu. Druhý den tedy jedeme dvě etapy, ta první, dlouhá 309 km, je do Madridu, kde si musíme najít místo k nabíjení. V této části Evropy ještě rychlonabíječky Tesla nejsou vybudovány, takže se musíme smířit s pomalejším nabíjením.

Hledáme možnosti v okolí Madridu, ale není jich mnoho. První možnost je u nabíječky Chademo provozované Nissanem. Chademo je po Tesle druhé nejrychlejší nabíjení, trvá však až o třetinu déle. Bohužel už tam byla fronta. Stál tam jeden domácí Nissan, který se měl nabíjet ještě půl hodiny, a hned za ním náš německý soutěžní tým č. 3., který byl rychlejší než my. Je to velmi ambiciozní tým, snaží se být všude první, alespoň udává tempo ostatním. Pokud bychom tady čekali, znamenalo by to ztrátu tak dvě hodiny + čas našeho nabíjení, což je příliš mnoho času. Museli jsme tedy najít jiné nabíjení.

Další možnost byla Destination charger, který byl v jednom hotelu. Destination charger je pomalejší nabíjení od Tesly, proto se montuje na místa, kde nějakou dobu strávíte. Rychlost nabíjení se rovná v ideálním případě třífázové 400V zásuvce, což je u naší Tesly z 0 do 100 % za 4 hodiny. Zajeli jsme tedy do hotelových garáží. Jedno místo je obsazené, druhé čeká na nás.

Ale po připojení zjišťujeme nemilou skutečnost, síla nabíjení je poloviční, pouze 16A. Displej ukazoval, že tady budeme nabíjet do plna 9 hodin, místo plánovaných 4 hodin. Naštěstí nemáme baterii úplně vybitou a nemusíme ji nabíjet úplně do plna, protože cíl v Salamance je vzdálený necelých 200 km. Tak by 4 hodiny nabíjení mohly stačit.

S navigátorem jsme se dohodli, že mu dám sms zprávou vědět, kdy bude baterie nabitá. Šel do města navštívit svoji kamarádku, která tam žije. Já jsem se prošel po Madridu a potom relaxoval v autě. Nakonec stačily jen tři hodiny na nabití auta pro potřebnou vzdálenost. Platíme jen za parkování 12 EUR a vyrážíme na druhou etapu druhého dne. Po cestě vidíme nádherný západ slunce. V 10 hodin večer přijíždíme do hotelu v Salamance, kde je domluveno nabíjení. Ujeli jsme celkem zhruba 500 km, což byla běžná denní vzdálenost.

První konflikt na cestě

V hotelu v Salamance je omezená kapacita prostoru i nabíjecího proudu pro tolik elektromobilů, to znamená, že týmy se musí přes noc vystřídat. Tím dochází k prvnímu střetu mezi týmy, hlavní roli hraje náš český tým s německou trojkou. Jde spíše o nedorozumění. Když přijel český tým do hotelu, tři týmy už byly zaparkované a nabíjely svá vozidla. Ale tým č. 3. z Německa zastavil tak, že se nedalo vjet na další parkovací místo. Protože se muselo nabíjet rychle, aby se dostalo na všechny týmy, nechali jsme stát auto v garáži v cestě, takže se nedalo projet. Na nabíječku jsme se napojili pomocí prodlužky a šli jsme se ubytovat. Předtím jsme zkoušeli německému týmu volat a esemeskovat, ale nereagovali.

K autu jsme se vrátili do 30 minut, ale horliví Němci už tam byli a všude na netu rozeslali zprávu, že český tým neumí parkovat a blokuje možnost nabíjení ostatním účastníkům. Přišlo nám dokonce na­po­menutí od vedení závo­du. To jsme si samozřejmě nenechali líbit a ostřejší slovní i internetovou přestřelkou jsme uvedli vše na pravou míru a ještě jsme od německého týmu požadovali veřejnou omluvu.

První etapa v Evropě končí v Lisabonu

Třetí den po startu musíme dojet do portugalského Lisabonu a naložit auta na letadla pro přelet do Kanady. Pokud to někdo nestihne do půlnoci, hrozí, že mu propadne drahá letenka. Proto hned ráno vyrážíme směrem k portugalské hranici. Našemu navigátorovi se udělalo po pár kilometrech špatně a jeho snídaně skončila v příkopu, potom prospal několik hodin. Po cestě do Lisabonu nás čeká jedno nabíjení u portugalského Nissanu ve městě Coimbra.

Je zde druhá verze rychlonabíjení Chademo, nabíječka pro jedno vozidlo je široko daleko jediná a týmy musí jet tak, aby se postupně vystřídaly. Nabíjení je spočítáno a domluveno v minutových intervalech střídání vozidel, takže každý tým má přesně stanovený čas nabíjení. Nabíječka je v uzavřeném areálu a zrovna je volný den, takže se musel najít pracovník ochotný otvírat bránu. To nebylo samozřejmě zadarmo. Vše jsme ale úspěšně zvládli, Španělsko i Portugalsko přejeli napříč a večer předali auta k odbavení. Po odevzdání aut k naložení na letadla jsme v Portugalsku spali jednu noc.

Další den jsme se museli přesunout na jiné letiště. I když jsme měli dokumenty v pořádku, nechtěli nás odbavit a pustit do letadla ani hodinu a půl před odletem. Nakonec z nás úředníci na letišti vytáhli vychytrale a zbytečně 1200 EUR a pak se nám povedlo velkým zaoceánským letadlem odletět směr Kanada – Halifax s přestupem v Torontu.

Severoamerická část závodu pokračuje v kanadském Halifaxu a končí v Los Angeles

Organizátor a šéf závodu Rafael de Mestre v Halifaxu už byl a přijel pro nás na letiště svou Teslou. Velmi jsme se divili, jak to tak zvládl, asi letěl z Portugalska hned po naložení aut do letadel. Cestou do hotelu nás připravoval na to, co nás v prvním městě čeká. Byly to velké eventy, recepce a různé tiskovky. Firma, která byla reklamním partnerem závodu a starala se o nás, připravila v objednaném hotelu luxusní nabíjení ze zásuvek, na které jsme v Evropě zvyklí.

My jsme přiletěli do Halifaxu jako druzí, těsně po Rafaelovi de Mestre, ostatní týmy přiletěly den až dva po nás podle toho, jak se jim podařilo zajistit letenky. Tři dny v kanadském Halifaxu, kromě tiskovek a eventů, jsme prožili také aktivní přípravou na průjezd přes Kanadu a USA. Problém bylo například pojištění, dle prvotních informací je jízda na území Kanady a USA bez pojištění protizákonná. Ale české pojištovny nás neuměly pro cestu kolem světa ani pro cestování v Kanadě a USA pojistit. Jen německá pojišťovna toto pojištění nabízela, ale bylo velmi drahé.

Akce s reklamními partnery skončily, poslední den v Halifaxu máme natáčení s kanadskou národní televizí a hned potom se týmy rozjíždí směrem do USA. Musíme se dostat ve stanovený čas na tiskovku do New Yorku, není to povinné, ale všichni mají za úkol vyfotit se s nejznámější americkou budovou Empire State Building. V Kanadě a USA není plánováno mnoho společných akcí. Ta první byla v Halifaxu, ta další bude až v New Yorku na Wall Street. Vzdálenost mezi nimi je asi 1600 km s nutností hledat místa pro nabíjení. Týmy měly u sebe mobilní dorozumívací zařízení a vždy dostaly informaci o tom, kde se mají zúčastnit tiskovky nebo mezinárodního ceremoniálu a tam musely na daný den a dohodnutou hodinu přijet.

Bohužel ostatní potřebný servis pro účastníky závodu byl jiný než jsme v evropských závodech zvyklí. Od roku 2011 jsem se účastnil mnoha mezinárodních evropských závodů elektromobilů a před startem tohoto závodu jsem si myslel, že akce budou ze strany organizátora připraveny ve stejném standardu. To jsem se však mýlil. V jiných evropských závodech jsme zvyklí, že po složení startovného máme kompletně celý servis od organizátora na klíč. Od nabíjení, přes ubytování a další organizaci akce. Všechny náklady potřebné pro dosažení cíle jsou již v ceně startovného. Ale v tomto závodě není, až na nějaké drobné výjimky, v ceně vůbec nic. Týmy si všechno platily samy. Buď měly sponzory anebo z vlastní kapsy, protože v ceně startovného to nebylo. V průběhu cesty se vše platilo nebo doplácelo ze zdrojů týmů a posádek.

Z Halifaxu směr New York

Soutěžící se rozdělili “dle sympatií” do dvou až tříčlenných skupin, někdy se jelo osamoceně a byli jsme spojeni jen komunikačními kanály. Podstatné bylo, že kooperující týmy držely při sobě. První kanadská etapa směrem z Nového Skotska a Quebecku dopadla dob­ře – na cestě bylo bezplatné rychlonabí­jení Chade­mo, zde jsme se potkali s rakouským týmem, což byl velkou část cesty jeden z našich kooperujících týmů. Máme však zprávu, že další nabíjení bude přes obyčejné zásuvky. Ještě někde po cestě jsme objevili elektromobilní zásuvku zvanou Tip 1, ale na ni jsme neměli adaptér. V Americe mají úplně jiné zásuvky než v Evropě, a to jak na 220-230V, tak i na 380-400V.

Při prvním nabíjení jsme potkali dvě Čecho-Kanaďanky, které nám pomohly v řídce osídlené kanadské polodivočině najít obchod, kde jsme koupili potřebné kabely a koncovky. Všichni se s námi chtěli fotit, Teslu tady v životě neviděli a už vůbec ne na evropských číslech. Někdo ji neznal ani z obrázků. Takže společné foto, rychle do auta a ujíždíme dál. Cestou doháníme šéfa závodu Rafaela, který testuje kolik jeho tříletá Tesla dojede na jedno nabití, u Chadema nezastavoval, testuje přejezd do následujícího kempu a jeho hlemýždí rychlost se pohybuje mezi 40 – 50 km/hod.

Je podvečer, máme za sebou první kanadský den a první dvě etapy. Jsme v kempu, kde je i golfové hřiště. Obdivujeme velké luxusní karavany, ve kterých někteří Američané žijí celý rok a někteří s nimi i celý rok kočují – domov na kolech. Cenově vychází levněji než běžný byt stejné plochy v Praze nebo Brně, ale komfort je rozhodně větší. Zdejší Američané zase obdivují naše Tesly a naši odvahu objet planetu elektromobilem.

V kempu se potkáváme s Číňany. Rakouský tým tu už byl, dobil baterie a už je na cestě do USA, není to daleko, na jedno nabití se to dalo zvládnout. My musíme vyrobit koncovku jako redukci pro americké nabíječky v kempech, jinak nemůžem dál. Nikdy jsme to nedělali, snad pomůže návod na netu. Ochotně se nás ujal Daniel, pilot čínského týmu, a pomohl nám redukci vyrobit, společně se nám to povedlo za půl hodiny.

V Kanadě a USA jsou zásuvky při 400V pouze dvoufázové, tzn., že nabíjení trvá místo 4 hodin až 6 – 7 hodin. Už se stmívalo, tak jsme se rozhodli částečně přenocovat, ale tlačí nás čas, takže jen do doby než se baterie nabije. Není úplně vybitá, snad postačí 4 hodiny. V tomto kempu nám za nabíjení účtovali jako za jednu noc kempování, což bylo 22 USD. Po nějaké době dorazí i Rafael de Mestre, šéf a organizátor závodu. Startujeme asi ve 2 hodiny ráno, musíme se dostat do USA. Většina týmů vyrazila dříve, aby se dostala do USA co nejrychleji. My jsme z kempu vyjeli podle plánu, jeden řídil a druhý se prospal.

Přejíždíme hranici Kanada – USA

Hranici z Kanady do USA ležící v překrásné přírodě jsme přejeli brzy ráno. Na počátku to vypadalo, že projedeme snadno a rychle, ale pak byl několika stupňový výslech a následovalo focení. Jeden německý tým to měl ještě veselejší, celníci je vrátili do Kanady a museli přes jiný přechod, což pro ně byla asi 100 km zajížďka a málem nedojeli. My měli velké štěstí, nakonec nás pustili.

Brzy ráno se svítáním přijíždíme do prvního amerického městečka Calais. Stejně se jmenuje i francouzský přístav, odkud plují trajekty do Anglie. Máme zprávu, že 4 týmy už jsou tady a ubytovaly se v místním tranzitním hotýl­ku. Dorazil i německý tým, který musel jet přes vzdálenější hraniční přechod, někteří se ubytovali těsně před námi.

Tady je možné nabíjení přes hodně pomalou americkou zásuvku rovnající se našim silnějším 230V, dříve 220V. Trvalo by to asi půl dne, cca 12 až 15 hodin. Po cestě sem jsme šetřili, jeli jsme úsporně, takže potřebujeme energii jen asi na 200 km, ale i to je na 8 až 10 hodin. Na parkovišti, kde se nabíjejí Tesly kolegů stojí karavan, který je napojen na silnější zásuvku, jak jsme zjistili. Bydlí v něm místní podnikatel, který právě snídá a odjíždí do práce. Navigátor českého týmu se s ním seznámil a požádal ho o pomoc s nabíjením. Byl velmi ochotný a poskytl nám svou zásuvku. Znamenalo to, že můžeme nabíjet 2x až 3x rychleji než ostatní týmy. Ambiciozní vedoucí německého týmu č. 3. – Fabian Becker byl vytočený, že se nám podaři­lo udělat něco lépe než jemu. Zprvu se zdá­lo, že nás má za ňoumy z východu, nakonec se od nás učil jezdit ekonomicky. Celou noc jsme cestovali a díky zdlouhavému procesu odbavení na hranicích jsme přijeli až ráno a nemělo cenu brát si hotel. Náš navigátor v noci spal, pak šel na snídani do protější restaurace a bavil se se zástupci ostatních týmů. Já jsem v noci řídil a pak se pár hodin prospal v autě.

Jedeme opět nádhernou americkou krajinou směr New York. Všude musíme shánět internet, protože připojení k evropskému je velmi drahé a rychle odsává data. Internet integrovaný v Tesle v USA nefunguje, je určen jen pro Evropu. Místní internet není taky zrovna nejlevnější, ale je to lepší varianta než evropská data, která jsme museli několikrát využít. Tuto noc jsme prošli zátěžovou zkouškou bojového nabíjení na zásuvkách v kempech a to jsme museli ujet 1000 km. Projeli jsme pohraniční lesní divočinou v USA od Kanady, směrem do New Yorku. Většina týmů se schází u prvního amerického Chadema pro Nissan. Je tu několik nabíječek, ale všichni se nemohou nabíjet hned, takže musíme čekat až bude nabíječka k dispozici. Tady jsme se oddělili od ostatních týmů a potkáme se až za dva dny v New Yorku.

Nyní pojedeme sami a budeme s ostatními ve spojení přes operátory. Vzdálenosti jsou velké, takže musíme hledat další nabíjecí stanice Chadema, i když si třeba zajedeme 50 až 100 km. Další Chademo je v Brunswicku ve státě Maine. Nabili jsme auto a hledáme nocleh. Dobré ubytování za rozumnou cenu lze najít v hotelech Days Inn. Po dvou nocích v autě konečně zase hotel. Jen pár hodin spánku a ráno znova na cestu. Dnes konečně dorazíme do New Yorku. Pár kilometrů před New Yorkem potřebujeme nabíjet, abychom mohli jezdit po největším městě v USA. V nedalekém městečku vidíme Chademo pro Nissany, ale není ještě v provozu. Musíme dál, proto najíždíme zpět na dálnici. Těsně před New Yorkem je odpočívadlo, na něm jsou Superchargery, ale evropskou Teslu na amerických nelze nabíjet, tak jen slintáme závistí. Naštěstí pro nás je tam Chademo a je zdarma. HURÁ. U Superchargeru Tesla vidíme první americkou Teslu, potom ji vystřídala druhá, je to model X. Ujeli jsme téměř 2 000 km a první Tesly potkáváme až tady. Děláme si srandu, že snad zač­ne­me počítat Tesly s americkými znač­kami.

Konečně přijíždíme do New Yorku

Od organizátora máme za úkol se před Empire State Building vyfotit. Tak fotíme a posíláme oznámení s fotkou týmům, že jsme dorazili do New Yorku. Je už večer, ale je to ohromný zážitek, být jako první Čech, který jede se svým elektromobilem po nejznámějších ulicích New Yorku, co jsem znal jako dítě z pohlednic. Dokonce nás oslovili zde žijící Češi.

Po prvním opojení z New Yorku jsme si uvědomili, že se blíží půlnoc a potřebujeme lepší nocleh než v autě. Internetové vyhledávače ukazují příliš drahé hotely. Nakonec se podařilo najít ubytování v penzionu kousek od New Yorku na jednom ostrově. Je zde nádherný výhled přes vodu na mrakodrapy a most, který připomíná ten v San Francisku.

Vyspali jsme se do krásného rána a v poledne jsme se měli všichni sejít na Wall Street. Číňani tam pořádali konferenci a event. Po skončení přednášek a TV rozhovorů uspořádali luxusní hostinu v nádherné čínské restauraci. Recepce skončila až pozdě večer. Tady jsme se opět rozdělili s tím, že se za několik dní sejdeme v San Francisku.

Vydáváme se směrem na západ přes Las Vegas až do Los Angeles

Z New Yorku jsme odjeli v noci k nabíječce Chademo za městem, kde nás kamerovým systémem sledovala policie, jak jsme později zjistili.

Cesta napříč Spojenými státy byla často dobrodružná. Některé týmy jedoucí napřed musely ujíždět před tornádem v oblasti Denveru, my jsme vítězně projeli až po jeho řádění. Právě tady byla opět oblast s možností dobíjení jen v zásuvkách v kempech a to jsme museli projíždět i 1000 km. V posledním kempu nám špatná instalace vypálila zásuvku, takže místo nabíjení a spánku jsme opravovali nabíjecí redukci a hledali novou zásuvku.

Poslední etapa před Las Vegas byla velmi dlouhá a vládla obava, že ji někteří nemusí ujet na jedno nabití. Naštěstí cesta vedla hodně z kopce, takže jsme nakonec dojeli i s rezervou. Nabíjení v Las Vegas, ale i vše ostatní nebylo zrovna levné. Ještě náročnější ale byla etapa z Las Vegas přes Údolí smrti. Je to území vyschlých solných jezer a zároveň jedno z nejteplejších míst na Zemi, ležící místy i 90 metrů pod hladinou moře. Délka etapy je 400 km, jede se pouští, kde ještě v 7 hodin večer teplota dosahovala 46 °C. Jen zřídka zde někdo projíždí, ale nakonec jsme to zvládli.

V San Francisku jsme jeli přes Golden Gate Bridge na návštěvu amerického tý­mu k nim domů na piknik. Následovala továrna Tesly ve Free­montu poblíž San Franciska, kde Číňané uspořádali druhou velkou recepci. Tam jsme se znovu rozešli s tím, že další společné setkání bude na letišti v Los Angeles. Ve Spojených státech během dne vznikaly velké teplotní rozdíly. Ráno bylo např. 12 až 15 °C, pak přes den až 49 °C. Zvládli jsme střídání teplot velmi dobře, až jsem se divil. S výjimkou maďarského elektrického autobusu a švýcarské Tesly Roadster, co měla poruchu někde na americkém středozápadě, jsme se setkali všichni včas na letišti.

Jednou z podmínek v závodu bylo najít v Hollywoodu slavný nápis na kopci a vyfotit se s ním. To jsme splnili, ale fotka se moc nepovedla, jelikož jsme přijeli v noci a druhý den už na to nebyl čas. Druhý den jsme alespoň jako jediný tým navštívili designové studio Tesla a výrobnu raket SpaceX. Pak jsme už jeli na letiště odevzdat auta k transportu přes Pacifický oceán. Auta převážela Čínská letecká společnost a odbavení probíhalo úplně odlišně než v Portugalsku (více v knize). Po hladkém odbavení nás do letadla již pustili bez větších problémů. Do Číny jsme doletěli, s přestupem v Koreji, jako první posádka.

Poslední a nejdelší část pevninou začíná v čínském Guangzhou a končí opět v Barceloně

­Přistáli jsme do vlhkého a dusného počasí, denní teploty se pohybovaly od 28 do 43 °C. Než dorazily další týmy bylo naším úkolem zajistit pro všechny internet. Číňani jsou velice ochotní a přátelští, ale v mnohých případech dost pomalí. Takže internet nám vyřizovali 3 dny, i když to běžně trvá jen pár hodin.

Další týmy přilétaly jeden až dva dny po nás. Všichni jsme čekali na legislativu, než se vše vyřídilo, tak uběhlo jeden a půl týd­ne. Když jsme na letišti dostali naše auta, museli jsme všichni s nimi na technickou. Naše Tesla má 7 míst a to už není v Číně osobní auto, ale autobus. Takže jsem musel jít, jako jediný, ještě na jednu technickou – a to pro autobusy. Jel s námi i baron Federico z italského týmu, který také řešil něco navíc.

Potom jsme absolvovali další razítkový maraton – museli jsme na jinou stanici, kde jsme dostali na auta čínské poznávací značky. A než jsme v Číně mohli usednout za volant, museli jsme složit čínskou autoškolu, dostat čínský řidičák a projít zdravotní prohlídkou. Zavazadla nám také poslali jinam a to nás zdrželo dva dny. Průjezd Čínou byl navíc zatížen vysokými poplatky.

Týden a půl jsme čekali na to, abychom mohli vyjet. Čínský tým toho využil a uspořádal obrovskou recepci za účasti médií v opeře v Guangzhou. Je to velké moderní čisté město, plné zeleně a mrakodrapů. S 11 miliony oby­vatel je to třetí největší město v Číně. Nad městem se tyčí věž vysoká 600 m, která je třetí nejvyšší věž na světě. Po týdnu a půl bydlení v čínské moderně jsme vystartovali vstříc čínským dálnicím směrem ke Kazachstánu. První třetina Číny byla skvělá, krásné dálnice a všude Superchargery Tesla, kde jsme po americkém “půstu” mohli konečně nabíjet co Tesla ráčí. Číňané dělali ve velkých městech různé propagační show a obrovské reklamní akce.

Navigátor českého týmu zpíval všude elektromobilní song a při prvním odvysílání ho v Číně slyšelo 360 tisíc lidí. Ostatní týmy na něj v pozadí tancovaly.

První třetina cesty Čínou je za námi

Když jsme překročili první třetinu cesty Čínou, Superchargery už nebyly k dispozici a mu­seli jsme nabíjet opět přes vyrobené redukce. Jeden konec byl 400V CEE zásuvka evropského typu a druhý konec byly dráty, které se připojovaly do rozvaděčů. Tento typ nabíjení nás provázel zbytkem Číny, Kazachstánem a byl i v Rusku. Ukrajina a Rumunsko už na tom pak bylo lépe, ale zpět k Číně. Někde od třetiny našeho putování Čínou přišlo nařízení, že musíme jezdit pohromadě a nesmíme řídit v noci. Vyjet můžeme nejdříve v 7 hodin ráno a večer ve 21 hodin už musíme být v hotelu. Důvodem byla ochrana před teroristy, kteří operovali v převážně muslimské části Číny.

V jedné části Číny jsme se zdrželi, ostatní týmy nám ujely a my se dostali do hotelu až po půlnoci. Za to jsme byli napomenuti organizátorem závodu. Ten pak vydal naří­zení, že pokud by se to stalo někomu ještě jednou, tak mu hrozí diskvalifikace. Důvodem zpoždění bylo dobíjení z Tesla Destination chargeru v jednom městě, který pomalu dobíjel a dával méně ampérů než je běžné.

To se nelíbilo našemu navigátorovi a šel hledat silnější zdroj. Našel ho v pneuservisu, kde jsme po napojení drátů do rozvaděče vyhodili proud pro celý několikapatrový dům. A tak jsme se museli vrátit k původnímu pomalému nabíjení. V Číně jsme projížděli všemi typy krajiny – nížinou, horami i pouští Gobi. Poušť je v Číně velice živá a elektřinu tam generují tisíce větrníků. Když jsme jeli okolo polorozbořené Velké čínské zdi, zrovna jsme dosáhli poloviny naší cesty, byli jsme na metě 50 % trasy našeho závodu. Společnou cestu Číňané patřičně využili a tři filmařské štáby vše točily pro film z cesty.

Po Hedvábné stezce se loučíme s Čínou a jedeme do Kazachstánu

Poslední část Číny jsme jeli po Hedvábné stezce. Když jsme se blížili ke kazašským hranicím, v jednom nabíjecím místě bylo obrovské vedro a sluneční žár. Teplota se pohybovala od 42 do 46 °C. Auta jsme připojili na nabíjení. Některé posádky šly na jídlo a některé odpočívaly v autech nebo ve stínu stromů. Najednou silný přívodní elektrický kabel začal hořet, plameny šlehaly do výšky nad 2 metry. Vše se muselo rychle uhasit. Málem to odnesla rakouská Tesla, ale nakonec jsme se všichni šťastně nabili.

Poté jsme vjeli do údolí, které je 58 m pod hladinou moře a kde teploměr ukazoval 49 °C. Překvapující bylo, že se tady stavěly nov­é paneláky. Po dvou hodinách jízdy jsme byli zase v horách, kde bylo příjemných 22 °C a na vrcholcích jsme dokonce viděli sníh. Poslední čínské město nás vítalo nápisy v azbuce a po obrovském rozlučkovém programu už s námi někteří Číňané dále nepokračovali.

Vjezd do Kazachstánu nebyl jednoduchý, ale za 4 hodiny jsme to zvládli. Nádherné čínské silnice střídají kazašské tankodromy a prašné rádoby silnice. V Kazachstánu se všechno teprve buduje. První kazašskou etapu jsme projeli v triu týmů ČR, Itálie a Rakouska. Museli jsme dávat velký pozor na časování, protože vzdálenost, kterou v Evropě ujedete za 2,5 až 3 hodiny jsme jeli 7 hodin. Dojeli jsme až v 10 hodin večer. Rafael nás už čekal spolu s německým týmem č. 3. a kazašským Tesla klubem. Hned nám auta nabili, umyli a vzali nás na večeři. Strávili jsme s nimi celý příští den a byl to velmi příjemný zážitek.

Výjezd z Almaty byl prvních 100 km pohodový. Náhle přišel horizont a na něm obrovská díra 1,5 m široká a 30 cm hluboká. Už se nedalo nic dělat, proletěli jsme přes ni a jeli ještě pár kilometrů, když jsme zastavili na prašném odpočívadle ulomilo se naší Tesle kolo. Byla tam jen malá osada, do velkého města a pro pomoc to bylo 300 km. Signál byl mizerný, všude okolo jen step. Bohužel jsme opravou ztratili 4 dny, ostatní už byli ve třetině Ruska a my jsme je museli stíhací jízdou ve dne v noci dohánět. Další den jsme vystartovali směrem do hlavního města Kazachstánu – Astany a pak k ruským hranicím. Upozorňovali nás na špatné silnice včetně 300 km dlouhého úseku, kde se dá jet max. 40 až 50 km/hod. Nabíjení mělo být někde ve stepi v poli ze skříně rozvaděče. Než jsme opustili Kazachstán ještě mi bankomat spolkl platnou platební kartu. Náš navigátor peníze neměl a já měl jen malou rezervu, s kterou jsem musel vystačit až do ČR. Většinu týmů se nám podařilo dohnat až těsně před Moskvou. Ještě na Urale jsme dohnali jen čínský tým, kterému se v Kazachstánu podařilo prorazit pneumatiku a to rovnou třikrát.

Rusko už mělo pěkné dálnice

Kazašské tankodromy vystřídaly příjezdem do Ruska už pěkné dálnice. V Moskvě na nás dokonce čekal Supercharger Chademo i další. Vyfotili jsme se u Kremlu, navštívili GUM (Глáвный универсáльный магазин, což je v překladu Hlavní univerzální obchod) a startovali směrem na Kyjev. Tady se týmy rozdělily na dvě skupiny. Jedna jela přes Rigu, druhá přes Kyjev. Všichni jsme se znovu potkali až v Brně a Maďarsku. Pro český tým bylo podstatné, že všechny dohnal před Moskvou. Jen Rafael, americký tým a německý tým č. 3. byly napřed.

Z Ukrajiny přes rumunské hory zpátky do slunné Barcelony

Když jsme další den večer dorazili do ukrajinského Kyjeva zjistili jsme, že jsme předjeli úplně všechny a dojeli prvního Rafaela, šéfa našeho závodu.

V Kyjevě jsme se potkali se známými z electric-marathonu. Připravili velkou me­diální akci v luxusním jezdeckém klu­bu a následně na nábřeží u sochy Vikingů. S kyjevským klubem elektromobilistů jsme natočili klip u Tanku osvobození. Ve Lvově následovalo setkání s primátorem a pak odjezd směrem do Rumunska.

Dálnice mezi Kyjevem a Lvovem jsou kvalitní s možností nabíjení pro elektromobily. Ovšem cesta ze Lvova do Rumunska směrem na Ternopil je šílená. Jeli jsme velice opatrně, s Rafaelem v závěsu. Potěšující aspoň bylo, že v hotelu v posledním ukrajinském městě mají Destination charger pro Teslu.

Rafael de Mestre je Španěl rumunského původu a má v obou zemích i v Německu svoje firmy. V Rumunsku měl připraveny velké akce a dostali jsme i rozpis pro rumunskou jízdu s celým programem. Přes Rumunsko a Ukrajinu jsme jeli my, německý tým č. 3., Rafael a americký tým. Po průjezdu rumunskými horami a společenské akci v Brašově jsme se museli od týmů oddělit a všem ujet do rodného Brna, kde na nás čekala Čínská televize, aby natočila naše příběhy. Pak jsme se vrátili za týmy na event do Budapešti, následoval slovenský Šamorín, kde jsme se slovenským Tesla klubem slavnostně otevřeli Destination charger, zasadili další strom a pokračovali do Brna.

Brno mělo na celé cestě své prvenství, protože tady zasadili dva stromy – jeden před cestou a druhý při průjezdu závodu. Sázení druhého stromu natáčela ČT 24 a přijeli členové Tesla klubu ČR. Pak byla akce na nádvoří brněnské radnice se zástupci města. Zato v Praze přišla jen polovina novinářů, protože tam právě byla na návštěvě německá kancléřka Merkelová.

Z Prahy vedla cesta do Mnichova, kde měl akci Andreas z německého týmu č.1. Když jsme vyjeli z Prahy, tak na tachometru české Tesly bylo 111 111 km, bylo to další jubileum přesně na den jeden měsíc od kulatin v Číně, kde tachometr ukázal rovných 100 000 km a výročí 14 měsíců od registrace vozu.

Následovala akce v Zürich Eko Arena – to se musí vidět. Švýcarský tým č. 1. od doby, co měl poruchu v USA, nás nemohl dohnat. K ostatním týmům se dotáhl až ve svém domácím Zürichu. Oslava a radost všech byla veliká. V Luzernu byla akce v muzeu dopravy. Silný déšť ve Švýcarsku všechny zpomalil. V Itálii nás baron Federico Bianchi pozval na jejich rodinný vinařský zámek, kde uspořádal krásnou recepci mezi sudy. Následovalo Monako a oslavy před královským palácem. Obrovská akce by­la také v Andoře a to v hlavním městě Andorra La Vella za účasti vládních představitelů a televizí.

Průjezd Evropou už byl až do cílové Barcelony v pohodě. Všude jsou Superchargery, takže jsme dojeli do Barcelony dokonce o den dříve.

Do Barcelony dojeli 4. září 2016 všich­ni v pořadí přesně na minutu tak, jak jednotlivé týmy vystartovaly, tak byly vpuštěny do cíle po 80 dnech. Následovala velká radost všech účastníků, dojetí a slzy v očích a hrdost, že jsme to dokázali. Byla to velmi krásná a zároveň náročná cesta, která dala všem mnoho zkušeností.

PhDr. Jiří Vlk, kapitán české elektromobilní reprezentace, zakladatel a provozovatel Prvního parku exkluzivních elektromobilů v ČR, držitel Guinnessova rekordu a CEO ve spol. GreenVictoryCapital.com