S napětím sledujeme nejnovější trendy a proud informací posíláme k vám…

Český patentový úřad letos oslavil 100 let od svého založení

Datum: 24.12.2019

Patent-canstockphoto19548144

Loni tomu bylo sto let od vzniku samostatné Československé republiky. Letos toto kulaté jubileum připadá na založení Československého patentního úřadu. V roce 1919 byl zřízen patentní úřad a patentní soud, oba se sídlem v Praze. Rok 1919 je výrazným mezníkem rovněž z toho důvodu, že v témže roce Československo přistoupilo k Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví. Československý patentový zákon vycházel z toho rakouského, který ve své době měl ty nejpokrokovější patentové předpisy v Evropě. Patent se tehdy uděloval na 15 let a to původcům, přičemž za původce se považovali první přihlašovatelé, pokud se neprokázal opak. Majitel patentu byl oprávněn výlučně předmět patentu po živnostensku vyrábět, uvádět do obchodu, prodávat nebo jej užívat. Zvláštností rakouského patentního zákona bylo ustanovení § 114 odst. 9, které umožnilo přiznat patent na vynález chudým díky pozdržení, respektive osvobození od platby udržovacích poplatků na vynález.

Více o historii patentového práva se dočtete z následujícícho výtažku diplomové práce Mgr. Radany Lebedové.

Vývoj patentového práva

Technický pokrok doprovází vývoj lidské civilizace již od svých počátků, ať již se jednalo o vynalezení prvních primitivních nástrojů jako pěstní klín či vynález kola.
V době mnohem pozdější pak s dalším rozvojem civilizace přichází i první pokusy důmyslné výsledky tvůrčí činnosti chránit a nárokovat si jejich další tvorbu. Skutečný rozkvět potom nastal v období průmyslové revoluce, kdy došlo k rapidnímu nárůstu nových vynálezů a jejich upotřebení v průmyslu a obchodu. S tím sílil požadavek na ještě vyšší a potřebnější ochranu těchto řešení. V tuto dobu se pochopitelně ještě nedá hovořit o patentovém právu, lze však již vypozorovat jisté rysy charakteristické pro systém patentové ochrany.
Studium předchozí právní úpravy, jakož i jejího celkového vývoje, je dle mého názoru důležité, neboť historickoprávní komparace by měla napomoci pochopení smyslu existence současné právní úpravy. Vývoj patentového práva (nejen) na našem území nelze pominout, např. již v období první republiky fungoval v tehdejší Československé republice poměrně rozvinutý systém patentové ochrany s řádným institucionálním aparátem. Bohužel v důsledku druhé světové války a společenského převratu v letech následujících došlo k přetržení tohoto zdárného vývoje a patentové právo s jeho základními principy, jimiž se budu dále rovněž zabývat, bylo poměrně razantně potlačeno a modifikováno – ostatně jako rozsáhlá oblast soukromého práva.
Bez důkladného zkoumání historických souvislostí by tak bylo možné lehce nabýt dojmu (a mnohdy tomu tak i bývá), že po revoluci v roce 1989 a návratu k demokratickému právnímu státu nebylo v oblasti patentového práva na co navazovat.

Počátky patentového práva

Na samém počátku patentového práva zřejmě stála snaha obchodníků a řemeslníků (ostatně jako i dnes) ochránit své jedinečné řešení určitého problému a ideálně získat monopolní postavení na trhu. Například v oblastech starověkého Egypta a Babylónie byly výrobky a postupy převyšující dostupnou úroveň techniky utajovány právě za účelem získání a uchování monopolního postavení výrobců. V Babylónii byl další technický pokrok stimulován odměnou za zlepšení fungování zemědělství.
Nejstarší dochovanou psanou zmínku o právu podobnému základním principům dnešního patentového práva, byť se nejednalo o oblast techniky, představuje právní úprava řeckého městského státu Sybaris z přibližně 5. stol. př. n. l., kdy kuchař, který vynalezl určitý pokrm, získal po dobu jednoho roku výlučné právo vynalezený pokrm využívat a osobovat si z něj veškerý zisk. Toto právo mělo motivovat ostatní k práci, čímž měl být zajištěn další pokrok.
S patentovou ochranou byla již od počátků svého vývoje spojována zvláštní výsada panovníka udělená tvůrci vynálezu. Tuto výsadu představovalo časově omezené právo tvůrce vytvořenou novinku výlučně využívat. Po určité době přešlo toto právo na panovníka (resp. stát) nebo bylo dáno k dispozici společnosti. V období středověku byla ochrana vynálezů založená na systému udělování privilegií a monopolů, jež však panovník uděloval zcela dle svého uvážení. Mohlo se jednat o cokoliv od finančních benefitů, výhodnějšího zdanění či exempci z jednotlivých zákonů. Zavedení privilegií s sebou přineslo vznik konkurence a podnítilo zájem o další vynálezeckou činnost.
Mezi první oblasti, kde byla udělována privilegia na vynálezy, patřila Florencie. Ve Florencii získal roku 1421 architekt Filippo Brunelleschi zvláštní výsadu na osobitý způsob převozu nákladu mramoru po řece Arno pomocí člunu se speciálním zvedacím zařízením. Toto privilegium mu bylo uděleno po dobu tří let a Brunelleschi současně s ním obdržel i právo zapálit loď, jež by tuto výsadu porušila. Prvním obecně závazným předpisem se potom může pyšnit Benátská republika, která dne 19. března 1474 vydala dekret o ochraně vynálezů na území Benátské republiky. Dekret v poměrně stručném textu stanovil základní principy charakteristické pro moderní patentové právo – na rozdíl od individuálně postaveného systému privilegií (které mohlo být uděleno prakticky komukoliv) přiznával dekret ochranu vynálezcům, vynález musel být nový a výsledkem vynálezecké činnosti. Dále zakotvil princip teritoriality, princip výlučnosti a časové omezenosti, registrační princip, zavedl náhradu za porušení patentového oprávnění a dokonce zakot-vil institut nucené licence. Tento dekret byl, jak je zřejmé, na svou dobu (a navzdory napříč společenskými vrstvami usazené nevoli týkající se vynálezectví) velmi pokrokový, a přestože jeho aplikace byla omezena pouze na území Benátské republiky, poměrně rychle se povědomí o něm rozšířilo do celé Evropy a stal se tak inspirací pro další země jako Francie, Německé země či Holandsko.
Mezi kolébku systému privilegií však patřila bezesporu Anglie. Zde se udělování privilegií poměrně rychle rozmohlo, již ve 13. století platilo, že privilegium bude uděleno tomu, kdo přiveze do Anglie jakoukoliv novinku z oblasti manufaktury. První privilegia nebyla udělována jednotlivcům, nýbrž celým skupinám řemeslníků. Nejstarší zmínka o udělení privilegia na vynález je pak datována rokem 1440 a jeho udělením se může pyšnit John Shiedam (a jeho společníci), který privilegium získal na proces zpracování soli. Zajímavostí je, že privilegium v roce 1452 získali i čeští horníci díky jejich znalosti vědeckých metod v dolování. Individuální privilegium bylo poprvé uděleno zřejmě roku 1449, kdy Jindřich IV. udělil na dobu dvaceti let Johnovi z Utynamu výsadu na způsob výroby barevného skla. Podle historiků však takto udělené privilegium představovalo spíše výjimku z pravidla, další individuální privilegia se začala prokazatelně udělovat až přibližně o sto let později.
Zvláštností tehdejšího systému bylo přitom udělování výsad nejen na vynálezy, ale udělovány byly i obchodní a výrobní monopoly. Privilegia (a monopoly) tedy nebyla udělována pouze vynálezcům, nýbrž poměrně často i obchodníkům a řemeslníkům, což však významně ochromovalo obchod, jakož i s ním související rozvoj společnosti. Další brzdnou silou tehdejšího vývoje byla i soustava cechů, v té době rozšířená po celé Evropě. Z toho důvodu byl roku 1623 přijat antimonopolní zákon – Statute of Monopolies, který prohlásil veškerá do té doby udělená privilegia za neplatná, nadále ponechal pouze patenty na vynálezy prvních a skutečných vynálezců a nahradil pojmy privilegium a monopol společným názvem patent. Patentovou ochranu stanovil na dobu 14 let a patenty měly představovat nástroj k podpoření inovace, ať už skrze dovoz či domácí vynálezeckou činnost, za současného zlepšení soutěžního prostředí – zrušením privilegií došlo současně ke zrušení monopolů. Statute of Monopolies je považován za první moderní předpis patentového práva a stal se vzorem patentové ochrany pro další státy, zejména pro americký systém patentového práva.

Vývoj patentového práva na území ČR

Středověk

Rovněž na našem území byl rozvoj patentového práva spojen nejprve s udělováním privilegií. Jak jsem již uvedla výše, česká znalost v oblasti dolování byla známa i za hranicemi. Nikoho snad proto nepřekvapí, že první privilegium týkající se vynálezu bylo uděleno na vybudování zařízení k čerpání vody z dolů, a to roku 1315 pánům Konrádovi z Kamene a Husovi z Krásné Hory. Na vynálezy a nové výrobky byla stejně jako v zahraničí udělována privilegia výlučná, jež udělila výlučné právo k využití určitého vynálezu, a tak vznikaly jakési kořeny práva podobného patentnímu právu. V roce 1810 byl přijat rakouský zákon o privilegiích, prvním samostatným zákonem upravujícím ochranu vynálezů na našem území byl však až císařský patent z roku 1832, vydaný císařem Františkem II. Na základě tohoto patentu bylo uděleno více než 5 000 privilegií na vynálezy. V souvislosti s průmyslovou revolucí a přeměnou výrobních vztahů přestal být postupně císařský patent vyhovujícím a základ­ním kamenem patentového práva se 11. ledna 1897 stal říšský patentový zákon č. 30/1897 ř. z., nazývaný také patentní zákon.

Moderní patentové právo

Po vzniku samostatné Československé republiky byl do československého právního řádu rakouský patentní zákon recipován zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého. Rakouský patentní zákon však nebyl jediným předpisem patentového práva platným na našem území. Vedle něj totiž platil na území Slovenska a Podkarpatské Rusi uherský zákon o vynálezeckých patentech z roku 1895. Za účelem odstranění tohoto dualismu byl proto o rok později přijat zákon č. 305/1919 Sb. z. a n., týkající se prozatímních opatření na ochranu vynálezů, který pro celé území Československé republiky ponechal v platnosti rakouský patentní zákon.
Tento předpis zároveň zřídil patentní úřad a patentní soud, oba se sídlem v Praze a provedl další minoritní změny patentního zákona v souvislosti s novými podmínkami suverénního státu.
Rok 1919 je výrazným mezníkem rovněž z toho důvodu, že v témže roce přistoupilo Československo k Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví.
Rakouský patentní zákon patřil ve své době k nejvýznamnějším a nejpokrokovějším patentovým předpisům v Evropě. Příkladem se sluší uvést nejpodstatnější chara­kteristiky zákona. Ten dle ustanovení § 1 považoval za patentovatelný vynález novou, technicky vyjádřenou tvůrčí myšlenku, udávající cestu k řešení technického problému a vedoucí k určitému technickému účinku, který je možno živnostensky zužitkovat. Jak je vidno, rovněž jako současné patentové právo, ani tento zákon neobsahoval legální definici vynálezu. Dle ustanovení § 14 patentního zákona se patent na vynález uděloval na dobu 15 let, a to původcům, přičemž za původce se považovali první přihlašovatelé, pokud se neprokázal opak. Majitel patentu byl oprávněn výlučně předmět patentu po živnostensku vyrábět, uvádět do obchodu, mít na prodej nebo jej užívat. Dále například přiznával zvláštní ochranu osobám ve služebním poměru. Zvláštností rakouského patentního zákona bylo ustano­vení § 114 odst. 9, které umožnilo přiznat patent na vynález chudým díky pozdržení, resp. osvobození od platby udržovacích poplatků na vynález. Za zmínku rovněž zcela jistě stojí, že k rakouskému patentnímu zákonu byl vydán rozsáhlý komentář, který dodnes nebyl překonán a zůstává zdrojem informací a poučení i pro současné studium patentového práva. Autorem, který celé dílo sestavil a krom komentáře k jednotlivým ustanovením do publikace zahrnul rovněž četnou judikaturu, byl tehdejší odborný referent Patentního úřadu František Vitáček.
Co se týče Patentního úřadu v období první republiky, skládal se z presidenta úřadu, jeho náměstka a počtu řádných a mimořádných členů, kdy mimořádní členové byli úředníci jmenovaní do funkce na dobu pěti let. Patentní úřad se dělil na přihláškové, stížnostní a zrušovací oddělení. Funkčně podléhal Ministerstvu průmyslu a obchodu. Činnost úřadu ovšem narušil příchod druhé světové války, navázal na něj až Úřad průmyslového vlastnictví, zřízený zákonem č. 21/1993 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky.
V souvislosti s druhou světovou válkou došlo k pozastavení dosavadního vývoje patentového práva, který sice krátce pokračoval v poválečných letech, načež byl však po další půlstoletí přetržen. Posledním přijatým předpisem bylo nařízení č. 345/1938 Sb., kterým se dočasně prodlužují lhůty na předkládání prioritních dokladů při přihlašování patentů, jež legislativně řešilo mimořádné poměry, které vznikly v předvečer zániku Československé republiky. Dle pokynu Německé říše neměl od roku 1940 Patentní úřad přijímat nové přihlášky a celá patentová agenda byla převedena do gesce říšského patentního úřadu v Berlíně, zároveň byla platnost patentů vydaných v Německu rozšířena i na území Protektorátu. Patentní úřad tak byl ve své činnosti zcela ochromen. V roce 1944 byla nařízena likvidace Patentního úřadu. Velká část úřadu byla rozestěhována na různá místa v Praze a převážná část úřednického aparátu byla převedena do jiných zaměstnání. Za tohoto stavu došlo k osvobo­zení českého území a k ukončení 2. světové války.
Vzhledem k narušení patentových práv (ale i práv týkajících se živnostenského vlastnictví, živnostenských vzorků a ochranných známek) během 2. světové války byly členské státy Pařížské úmluvy (a tedy i Československo) svolány na mezinárodní konferenci v Neuchâtelu, jež 8. února 1947 vyústila v uzavření Dohody o zachování nebo obnově práv živnostenského vlastnictví, dotčených druhou světovou válkou, včetně dvou protokolů a následně byla ratifikována Československou republikou. Na přijetí této dohody navázal zákon č. 52/1948 Sb., o mimořádných opatřeních v oboru ochrany vynálezů, který zejména prodloužil prioritní lhůty, jakož i další související lhůty. Zákon č. 7/1952 Sb., o přechodných opatřeních v oboru patentů, potom ponechal patenty udělené Patentovým úřadem v Berlíně za 2. světové války v platnosti.

Vynálezecké právo

V souvislosti s přeměnou hospodářské politiky státu z kapitalistické společnosti na centrálně řízenou ekonomiku v únoru 1948 došlo k postupné degradaci patentového práva, jež vyvrcholila přijetím zákona č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, a k přetržení dosavadního vývoje patentového práva. Legalita patentového práva byla utlumena na dalších několik desítek let. Společně s razantní proměnou patentového práva došlo i ke změně v terminologii, jelikož název patentové právo vychází z označení práva k vynálezu – patentu a ne z předmětu ochrany, jímž je vynález; napříště byla práva k vynálezům nazývána jako vynálezecké právo. Odklon od dosavadního pojmosloví rovněž souvisel s potlačením majetkových práv k vynálezu.
Rakouský patentní zákon platil (vyjma období 2. světové války) na našem území až do roku 1952, kdy došlo k zespolečenštění výrobních prostředků. V důsledku těchto a dalších politickohospodářských změn byl patentní zákon zrušen a nahrazen zákonem č. 6/1952 Sb., o vynálezech a zlepšovacích námětech (dále jen „zákon z roku 1952“), jenž zároveň zřídil Úřad pro vynálezy a zlepšovací náměty. Tento zákon již byl poznamenaný tehdejší úpravou Sovětského svazu a po vzoru maďarské právní úpravy zavedl institut nabídky vynálezu státu, která společně s úvodními ustanoveními zákona představovala první přetržení dosavadního vývoje a odklon od právních úprav států západního bloku. Nabídka vynálezu státu mohla být učiněna buď dobrovolně či povinně. Povinně byla učiněna v případě, že vynález byl vytvořen v souvislosti s oborem práce nebo původce vynálezu splnil jeho vypracováním jen svůj závazek ke státu nebo podniku nebo byla původci poskytnuta hmotná podpora při jeho vypracování. Tento poměrně podrobný výčet však měl za výsledek, že valná většina nabídek státu spadala právě pod nabídky povinné. V případě, že ve lhůtě 60 dní (nejdéle však ve lhůtě 1 roku v případě obsáhlejšího šetření) stát nabídku přijal, měl výlučné oprávnění používat vynález a nakládat s ním. Za přijatý vynález náležela původci odměna, pokud však původce s povinným přihlášením nesouhlasil, mohl požádat Úřad pro vynálezy, aby se věcí zabýval a o povinné nabídce rozhodl.
Stejně jako rakouský patentní zákon neobsahoval zákon z roku 1952 legální definici pojmu vynálezu, stanovil ochranu na vynález rovněž na dobu 15 let a v případě, že nedošlo k přijetí vynálezu státem, opravňoval původce k výlučnému užívání předmětu vynálezu. Dále stanovil možnost převodu patentu na jinou osobu či udělení licence na vynález. Z dikce zákona lze poměrně jasně vyčíst snahu tehdejších tvůrců návrhu zákona – zastánců předválečné právní úpravy – o zachování předváleč- ného patentového práva udržení základních prvků moderního patentového práva. Vždyť kromě zmíněné povinné nabídky vynálezu státu, změny terminologie a úvodních ustanovení proklamujících socialistické zřízení nadále připomínal úpravu předválečnou.
Platnost tohoto zákona však s ohledem na tuto skutečnost neměla dlouhé trvání, vynálezecký zákon z roku 1952 se stal pro nedostatečný soulad s komunistickou doktrínou předmětem rozsáhlé kritiky a byl tedy již o pět let později přijat zákon č. 34/1957 Sb., o vynálezech, objevech a zlepšovacích návrzích. Tato úprava byla již zcela administrativně direktivní povahy. Zákon zavedl institut odevzdání vynálezu státu, který nahradil předchozí úpravu nabídky vynálezu státu. V případě, že byl vynález vytvořen v souvislosti s prací v podniku nebo za hmotné podpory podniku, příslušelo státu přímo ex lege právo k využití vynálezu. V tom případě však původci náležela odměna na základě smlouvy mezi ním a subjektem využívajícím vynález. Další podstatnou změnu představovala skutečnost, že převod patentu nebyl přípustný a s vynálezy tedy nadále nebylo možno obchodovat. O udělení patentu na vynález rozhodoval Státní úřad pro vynálezy a normalizaci, ochrana byla udělována na dobu 15 let. Zákon nově stanovil podmínky patentovatelnosti následovným způsobem: vynález musel vyřešit technický problém, musel být nový a znamenat pokrok proti dosavadnímu stavu techniky, projevující se novým nebo vyšším účinkem, muselo být možné předmět vynálezu průmyslově vyrábět nebo podle něj postupovat při provozování výroby. Oproti předchozím úpravám tedy postrádal požadavek, že řešení musí mít tvůrčí úroveň. Rovněž otázka pokroku oproti dosavadnímu stavu techniky se ukázala jako problematická, v praxi často docházelo k podávání pokrokových řešení s vyšším účinkem, která ale stav techniky nijak neobohacovala.
V polovině 60. let bylo rozhodnuto o vypracování kodexu průmyslových práv. Jeho realizace však byla přerušena a práce na něm ustaly po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 a bylo rozhodnuto o přijetí nového zákona, který by odpovídal leninským principům autorského osvědčení, jakož i nastoleným socialistickým společenským vztahům.
V souvislosti s přeměnou v socialistický stát začala být práva k vynálezu z ekonomického hlediska chápána jako monopol. V roce 1972 byl tedy přijat zákon č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích (dále též „zákon z roku 1972“), s účinností od 1.1.1973 a platil na našem území po bezmála další dvě desetiletí. Zákon z roku 1972 jako typický socialistický zákon představoval dovršení socialistické transformace státu. Nejvýznamnější změnou bylo nahrazení nabídky vynálezu státu ze zákona č. 6/1952 Sb., a odevzdání vynálezu státu ze zákona č. 34/1957 Sb., autorským osvědčením. Podstata autorského osvědčení spočívala v ideji, že vynález, na který bylo uděleno autorské osvědčení, se stane národním majetkem a o jeho řádné využívání bude pečovat ustanovený správce majetku. Autorská osvědčení se udělovala na vynálezy vytvořené v pracovním poměru k (socialistické) organizaci nebo za její hmotné podpory, na vynálezy látek v souvislosti se získáváním nebo využíváním jaderné energie a na vynálezy léčiv, chemicky vyrobených látek, poživatin a průmyslových produkčních mikroorganismů. Udělení autorské­- ho osvědčení na vynález vytvořený ve vztahu k socialistické organizaci bylo odůvodněno tím, že „společnost umožnila autorovi zcela nebo zčásti vytvoření vynálezu; je proto jistě spravedlivé a odůvodněné, aby společnost mohla také těchto vynálezů využívat.“ Cílem úpravy bylo, aby vynález skutečně sloužil všeobecnému využití vynálezu, čímž měla být podpořena další inovace a technický pokrok, záměr se však zcela minul účinkem.
Přijetím zákona z roku 1972 došlo k završení vývoje vynálezeckého práva, založeného na principu nevýlučnosti, vynálezy chráněné autorským osvědčením mohly dle svého uvážení využívat všechny socialistické organizace, což představovalo prakticky všechny společnosti. Vedle autorského osvědčení ponechal zákon možnost ochrany vynálezu patentem. Důvodem ponechání této formy ochrany bylo členství Československa v Pařížské úmluvě. V případě udělení patentu získal majitel vynálezu výlučné dispoziční právo k tomuto patentu, přičemž úprava ochrany vynálezu prostřednictvím patentu byla pro tuzemské původce prakticky nevyužitelná. Zákon z roku 1972 sice ponechal jakousi možnost volby mezi autorským osvědčením a patentem (až na výjimky uvedené v ust. § 28 cit. zákona), avšak naprostou většinu případů (více než 99 %) představovala ochrana vynálezů prostřednictvím autorského osvědčení, přičemž zbývající 1 % tvořili většinou státní příslušníci západního bloku, tedy „kapitalistických států“.
Za autorské osvědčení se neplatily žádné poplatky, platilo po neomezeně dlouhou dobu. Autorské osvědčení tedy přiznávalo a stvrzovalo osobnostní právo původce vynálezu, zároveň ale odebralo právo dispoziční. V případě využití takového vynálezu měl vynálezce právo na odměnu, závislou na společenském prospěchu z tohoto využívání. Na práva k průmyslovému vlastnictví se pohlíželo primárně jako na práva osobnostní, práva majetková měla až sekundární povahu a byla značně omezena, v podstatě pouze na zmíněné právo na autorskou odměnu. Omezení majetkové dispozice se však s ohledem na netržní hospodářství nejevilo jako nikterak významná skutečnost, navíc panovala ve společnosti všeobecná představa, že vynálezy nemají směnnou hodnotu. Tato úprava platila ve většině dalších socialistických států, například v právní úpravě NDR měl ale autor vynálezu právo žádat dle své volby o udělení hospodářského patentu či výlučného patentu.

Transformace právního systému

Majitelé průmyslových práv si však hodnotu jejich předmětů a možnosti obchodování s nimi začali postupně uvědomovat. Vznikaly tak snahy novelizovat zákon č. 84/1972 Sb., jelikož brzdil aktivitu podniků. Rovněž s ohledem na ratifikaci Pařížské unijní úmluvy bylo třeba změnit celkové pojetí vynálezů. Výsledkem bylo v roce 1986 novelizování vyhlášek týkajících se odměňování, správy a tematického plánování a dokonce se začalo pracovat na změně zákona.
Vzhledem k zásadní změně společenskoekonomických poměrů v roce 1989 a v souvislosti s přechodem k tržnímu hospodářství přestal stávající zákon z roku 1972 vyhovovat tehdejším poměrům a bylo potřeba připravit novou právní úpravu patentového práva. By­lo přitom jasné, že toho nemůže být dosaženou novelou, nýbrž zcela novým předpisem.
Právní rámec ochrany vynálezů byl zakotven v čl. 34 Listiny základních práv a svobod. Ta v odstavci prvém čl. 34 stanoví, že práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. Zákon z roku 1972 však již s účinností od 1. ledna 1990 nahradil zcela nový zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, který představuje moderní právní předpis v souladu s mezinárodními závazky a se snahou navázat na pokrokový patentní zákon z roku 1897. Společně s ním a se stejným datem účinnosti byl přijat zákon č. 550/1990 Sb., o řízení ve věcech vynálezů a průmyslových vzorů.
Od dřívější formy ochrany vynálezů autorským osvědčením bylo upuštěno, jelikož neodrážela tržní prostředí, a proto nebyla nikdy ani mezinárodně plně uznána.
Určitá část autorských osvědčení však v době přechodu na nový patentový systém v rámci přechodných opatření přešla po splnění zde uvedených podmínek na nový režim patentové ochrany. Zákon dále zrušil ochranu objevů, jakož i plánování tematických úloh. Co se týče úpravy zlepšovacích návrhů, vládla během procesu přijímání zákona poměrně živelná diskuse, zda má nový patentový zákon obsahovat úpravu zlepšovacích návrhů, do patentových zákonů na našem území tradičně zahrnovanou. Nakonec se rozhodlo o zakotvení i této ochrany v zákoně, avšak ustanovení jsou formulována spíše sporadicky s plánem jejich postupného vypuštění.
Důležitými mezníky na poli mezinárodní ochrany bylo zejména přistoupení k již výše zmíněné Pařížské unijní úmluvě, k 1. lednu 1990 platí na našem území Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, do vývoje patentového práva rovněž podstatně zasáhlo přistoupení k Úmluvě o udělování Evropských patentů k 1. červenci 2002 a nejen s ohledem na zcela nově zavedený jednotný evropský patent je třeba připomenout vstup do Evropské unie k 1. květnu 2004. Ochranu biotechnologických vynálezů upravuje od roku 2000 zákon č. 206/2000 Sb., o ochraně biotechnologických vynálezů.
FOTO: CanStock Photo

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

patnáct + 15 =