Jak proti pandemii aneb Není vakcína jako vakcína

Datum 20.01.2021

Grafika: Freepik & Volty.cz

Pandemie Covid 19 a dosud nevídaná opatření proti ní likvidující ekonomiku i lidské existence, vedou k přesvědčení, že jediné řešení představuje vakcinace obyvatelstva.

Farmaceutické firmy se chopily šance na velké zisky a vyvinuly nebo stále vyvíjejí desítky vakcín proti viru SARS CoV-2, který je původcem pandemie.

Podstata jakékoliv vakcinace spočívá v tom, že lidský organismus získá protilátky proti dané nemoci ještě dřív než se s ní setká. To je důležité zejména u nových infekcí, nebo zmutovaných patogenů, proti nimž člověk neměl možnost získat přirozenou imunitu. Ta se tedy vytvoří uměle, takže v případě setkání s patogenem k propuknutí nemoci nedojde nebo jen v mírnější formě.

Existuje několik principů, jak takovou umělou imunitu vytvořit. Historicky nejstarší metodou je očkování oslabeným nebo “mrtvým” (odborně řečeno inaktivovaným) původcem nemoci, které v primitivní a poněkud nebezpečné formě znaly už starověké civilizace. Nevýhodou je, že jejich vývoj trvá dlouho a riziko nežádoucích účinků je poměrně velké.

Modernější jsou tzv. vektorové vakcíny, kdy se k vyvolání imunitní odezvy používá jiný virus, který je neškodný, ale geneticky upravený tak, aby vyvolal požadovanou imunitní odpověď organismu. Mezi vektorové vakcíny patří například produkt britsko-švédské společnosti AstraZeneca, jímž se má v Česku začít očkovat v únoru. V tomto případě základ vakcíny tvoří šimpanzí adenovirus, jehož genetická informace je upravená tak, aby se nemohl replikovat (lidově řečeno množit), ale aby přesto v lidském organismu vyvolal imunitní reakci, která vyřadí z provozu proteinové hroty vyčnívající z membrány viru SARS CoV-2. Právě tyto hroty totiž původci pandemie slouží k pronikání do lidských buněk.

Dalšímu typu vakcín se říká proteinové, protože k vyvolání imunitní reakce lidského organismu využívají bílkoviny nebo části jejich molekul, které napodobují virus SARS CoV-2, aniž by mohly způsobit samu nemoc. Ani jejich výroba se neobejde bez genetického inženýrství. Na tomto principu funguje například vakcína NVX-CoV2373 americké firmy Novavax, která má jeden ze svých výrobních závodů i v Česku. Jestli ale bude její produkt u nás také použitý, je stále otevřenou otázkou.

Největší naděje vzbuzují vakcíny označované jako mRNA, které mají mít nejvyšší účinnost. Využívají tzv. messengerovou ribonukleovou kyselinu (mRNA), jejímž úkolem je v buňce přenášet informace od DNA k místům, kde se syntetizují proteiny. Ve vakcíně je mRNA pozměněná tak, aby buňky instruovala k výrobě protilátek útočících na již zmíněné hroty viru SARS CoV-2. Jde o poměrně novou a revoluční metodu vytváření imunity, ale současně také o hluboký zásah do vnitrobuněčných mechanismů: takto přeprogramovaná buňka musí nejdřív zemřít, aby vyrobené protilátky uvolnila. Z vakcín, s nimiž se počítá v Česku na tomto principu fungují produkty společností Johnson and Johnson a Pfizer.

S pomocí moderních metod genetického inženýrství a na základě předchozích zkušeností s viry podobnými SARS CoV-2 bylo možné nové vakcíny vyvinout poměrně rychle. Problém ale je, že až dosud muselo řádné testování vakcín probíhat v několika fázích mnoho let (obvykle se uvádí 10 až 15 let), aby bylo možno vyloučit i pozdní vedlejší účinky. Jenže ještě žádná pandemie netrvala déle než dva roky (s výjimkou tříleté španělské chřipky, které ovšem řádila ve specifických podmínkách na sklonku první světové války). Farmaceutickým firmám tedy hrozilo, že se svými produkty pandemii jaksi nestihnou, což se už i stalo při pandemii tzv. prasečí chřipky způsobené virem H1N1. Například roku 2009 Česká republika objednala vakcíny proti ní za 110 milionů korun – a většina dávek po expiraci skončila bez užitku v peci. Proto farmaceutický sektor vyvinul velký tlak na to, aby se změnila pravidla testování, aby byly vakcíny objednávány ještě před jejich zrychleným schvalováním, aby financování a veškerá rizika převzaly vlády – a nejspíš se podílel i na medializaci pandemie. Velkou neznámou také zůstává doba, po kterou vakcína očkovaného ochraňuje.

Není tedy ani moc velkou nadsázkou tvrzení, že současné velkoplošná vakcinace v podstatě nahrazuje poslední fázi někdejších testů, kdy se sledovaly dlouhodobé účinky na velkých vzorcích populace. To má ospravedlnění u rizikových skupin obyvatelstva, kde pravděpodobnost těžkého průběhu Covid-19 převažuje nad pravděpodobností negativních účinků. Největší kontroverzí současné pandemie ale je bezprecedentní devastace ekonomik, jejíž důsledky nejspíš mnohonásobně převýší škody způsobené samotným virem.

Autor: Jan A. Novák, grafika: Freepik & Volty