Stane se Česko energetickou velmocí?

Datum 11.06.2022

Foto: ČEZ

Česko je čistým vývozcem elektřiny s přebytkem energetického výkonu, což vede mnohé lidi k myšlence, že je to potenciál být energetickou velmocí a jen Evropská unie nám brání se tohoto postavení domoci. To nebyla pravda ani před ukrajinskou válkou – a i když karty ještě nejsou v důsledku ruské agrese ani zamíchané, už teď je zřejmé, že ať skončí jakkoliv, bude energetická situace ještě horší.

K posouzení reálné situace je ze všeho nejdřív potřeba si říci, jak česká výroba elektřiny vypadá. Podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2020 se u nás největší část energie vyrobila v uhelných elektrárnách – 43,2 procent. Druhý největší podíl představuje produkce jaderných elektráren – 36,9 procent. Na paroplynové a plynové elektrárny připadá okolo 12 procent. Z obnovitelných zdrojů jen o zlomek procenta vedou fotovoltaické elektrárny – 2,7 procent nad vodními – 2,6 procent. Na vítr zbývá pouhých 0,9 procenta.

Většina úvah o Česku jako energetické velmoci vycházela z představy o vymanění se naší země z “diktátu” Evropské unie, která přijme Green deal, čímž se zbaví svých energetických zdrojů – a protože my to neuděláme, budeme Evropě přebytky své energie prodávat, samozřejmě za námi nadiktované ceny. Jenže to neplatilo už před ukrajinskou krizí, a to hned z několika důvodů.

Už jsme viděli, že téměř polovina české elektřiny pochází z uhlí, což je také jediný energetický zdroj, kterého je v Česku dostatek. Z hlediska energetiky drtivě vede hnědé uhlí (40 procent), ostatní domácí zdroje fosilních paliv jsou prakticky zanedbatelné. Jenže dokonce i hnědé uhlí je neobnovitelný zdroj – a už je z větší části vytěžený. Podle České geologické služby představují těžitelné zásoby už jen 646,5 milionů tun, zbytek není těžitelný z ekonomických nebo ekologických důvodů. Takže i kdyby padl Green deal a česká těžba by se kvůli růstu produkce elektřiny zvýšila, vedlo by to nejen k rychlejšímu vyčerpání zásob, ale také ke zhoršení ekonomické efektivnosti takové energie.

Většina úvah o energetické samostatnosti Česka a jeho dovedení do pozice evropské energetické velmoci proto počítá s masivním zvyšováním produkce jaderných elektráren cestou výstavby nových jednotek (ať už bloků, nebo celých nových elektráren). Zapomínají ale (nebo dokonce zatajují, protože se nechce věřit, že by to experti nevěděli), že už dnes je zdejší jaderná energetika z velké části česká jen podle názvu. Nejenže zdejší elektrárny staví zahraniční firmy (ještě nedávno byly ve hře i ruské) a “český” jaderný průmysl patří Rusům (zdaleka největší zdejší hráč Škoda JS se moc nechlubí tím, že je jen součástí ruského podniku OMZ ovládaného ruskou Gazprombankou). I palivo pro české jaderné elektrárny pochází z Ruska a je dodáváno na základě dlouhodobých smluv. Pokusy získat palivo odjinud (Westinghouse) nevedly k výsledku. Je možné, že to válka na Ukrajině změní, ale dokonce i kdyby v to byla vůle (což zatím není moc zřejmé), byl by to běh na dlouhou trať. Takže elektřina získaná z českých jaderných elektráren je ve skutečnosti česká jen jaksi podmíněně a je zvláštní, že se o ruské moci nad strategicky mimořádně významnou českou jadernou energetikou zatím nemluví. Jinými slovy: pokud bychom chtěli být velmocí v jaderné energii, ve skutečnosti by to bylo v režii Ruska a v plné závislosti na něm.

Z obnovitelných zdrojů jsou na prvním místě fotovoltaické elektrárny, které jako jediné také mají jakýsi potenciál dalšího výrazného zvyšování produkce. Jenže ji neumíme skladovat, takže nám to není nic platné – přinejmenším do doby než se najde ekonomicky schůdná cesta, jak elektřinu ukládat na časy, kdy slunce nesvítí. Fotovoltaické články naopak dávají větší smysl při zapojení Česka do mezinárodní spolupráce při výměně energií (například prostřednictvím tzv. chytrých sítí).

Podobný problém je i s větrnými elektrárnami – tím spíš, že Česko nemá mořské pobřeží, kde nabízejí nejlepší výsledky a má smysl budovat rozsáhlé větrné farmy. Stejné je to s vodními elektrárnami: nejsme Norsko ani Rakousko s horami, kde dávají opravdu zajímavé výkony. Navíc už je jimi u nás většina vhodných lokalit obsazena. Zbývá jen biomasa, která ale je vhodná spíš jako komunitní zdroj, nebo likvidace odpadu – ale energetickou velmoc z nás v současném stavu neudělá. Omezenou perspektivu pěstování energetických surovin ve velkém ostatně už názorně předvedla řepka.

Ukrajinská válka možnosti Česka stát se energetickou velmocí ještě zhorší, protože většina zemí se urychleně zaměří na energetickou samostatnost. Budeme možná rádi, když ve “světě po Ukrajině” dokážeme vyrábět dostatek elektřiny za přijatelné ceny pro sebe. Cesta k tomu nejspíš vede přes jaderné zdroje zcela zbavené závislosti na nevypočitatelném Rusku, urychlený výzkum a vývoj alternativních zdrojů (včetně akumulátorů nebo jiných zásobníků energie) a decentralizovanou energetiku.

Jan A. Novák