Druhá nejstrmější ozubnicová dráha na světě vede na Mount Washington v americkém státě New Hampshire

Datum 04.07.2025

Vláček na vrcholku Mount Washington v americkém státě New Hampshire. Foto: René Pajurek

První nejstrmější ozubnicová železnice na světě s maximálním sklonem 48 % a průměrným sklonem 35 % je ve Švýcarsku a jmenuje se Pilatus. Hned druhá nejstrmější se nachází v Americe, konkrétně ve státě New Hampshire a jmenuje se Mount Washington Cog Railway, což je zubačka vedoucí na nejvyšší horu Nové Anglie. Cesta zubačkou však není jediný způsob jak se na vrchol této majestátní hory dostat.

Video z vrcholku Mt. Washingtion. Foto: René Pajurek

Na samotném vrcholku této nejvyšší hory Nové Anglie jsou tak obrovské poryvy větru, že tamní budovy musí mít střechy připoutané řetězy a ukotveny k zemi. Jsou 4 způsoby jak se na něj dostat. Tady jsou seřazeny od nejlevnějšího způsobu po nejdražší:

0$ – pěšky

39$ za své auto vč. řidiče + 14$ za každého pasažéra (ve dvou 53$)

45$ za jednoho pasažéra terénním VANem (takže 90$ za dva)

100$ za jednoho vláčkem (200$ za dva)

Cesta zubačkou má však i přes velkou cenu, své kouzlo. Trať po které se k vrcholku dostanete, je postavena na rozchodu 1 422 mm, což je nepatrně užší rozchod než se používá u nás (v Evropě je 1 435 mm). Trasa je dlouhá přibližně 5 km a začíná v nadmořské výšce přibližně 820 m a končí těsně pod vrcholkem hory ve výšce 1 917 m. Vlak stoupá na horu rychlostí 4,5 km/h a na vrchol se dostanete za hodinu.

První nápad na železnici vedoucí na vrchol Mt. Washingtion vzniknul už v roce 1858, ale občanská válka jeho realizaci posunula o celou dekádu. Samotná stavba začala na jaře 1866 poté, co byla založena společnost Mount Washington Railway Company.

Přestože železnice ještě nebyla dokončena, první platící zákazníci začali jezdit už o dva roky později – 14. srpna 1868 a v dalším roce v červenci 1869 stavba dosáhla vrcholu. Všechny první lokomotivy – dnes je reprezentuje zrestaurovaná výstavní lokomotiva Old Peppersass – měly svislé kotle, stejně jako mnoho stacionárních parních lokomotiv té doby; kotle byly k rámům lokomotiv připevněny pomocí dvojitých čepů, které umožňovaly jejich otáčení při stoupání lokomotivy a vozu, díky čemuž gravitace udržovala kotel vždy ve svislé poloze bez ohledu na sklon trati. Pozdější konstrukce zavedly vodorovné kotle, šikmé tak, aby zůstaly téměř ve vodorovné poloze na trati s velkým sklonem.

Ještě před půlstoletím tam jezdily lokomotivy poháněné párou. Každá jízda parní lokomotivy na vrchol však spálila tunu uhlí. O čerstvém horském vzduchu po cestě na vrchol tak nemohla být ani řeč. Dnes je lokomotiva poháněná dieslovým motorem spalujícím naftu s označením B20 (20% směs bionafty).

René Pajurek