Program Megatons to Megawatts zajistil USA 10 % elektřiny

Datum 22.11.2025

Foto: Energy.gov / Wikipedia

Po dobu 20 let zhruba 10 % elektřiny v USA pocházelo z bývalých sovětských jaderných hlavic. Bylo to v rámci programu Megatons to Megawatts (megatuny na megawatty), který běžel krátce pro rozpadu Sovětského svazu v období let 1993 až 2013, v tehdejší době velkých nadějí na skutečný mír.

Takto se podařilo v rámci programu zlikvidovat asi 500 t vysoce obohaceného uranu (HEU). HEU má obvykle obohacení přes 90 procent U-235, což je příliš vysoké zastoupení pro energetický reaktor. Pro běžné lehkovodní reaktory se používá nízko obohacený uran (LEU) s obsahem U-235 kolem 3 až 5 %. Proto se HEU smíchalo s přírodním nebo ochuzeným uranem, aby se koncentrace snížila. Například: 1 kg uranu HEU → po zředění → cca 20–25 kg LEU.

Jen pro ilustraci: bomba svržená v roce 1945 na Hirošimu měla přibližně 60 kg HEU, to by po zředění na LEU vystačilo k výrobě cca 500 GWh energie, což by stačilo na průměrnou roční spotřebu 100 tisíc rodinných domů s průměrnou spotřebou 5 MWh elektřiny. Mimochodem, druhá bomba svržená o 3 dny později na Nagasaki už byla plutoniová a byl to tentýž typ bomby, který Oppenheimerův tým poprvé otestoval v testu Trinity v Los Alamos v Novém Mexiku v rámci projektu Manhattan.

Celkové množství takto získaného vysoce obohaceného uranu z ruských nukleárních zbraní však bylo zhruba 10 tisíckrát více než v hirošimské bombě. Amerika tehdy získala energii a nově vzniklé Rusko tolik potřebné devizy na svůj rozvoj a nové směrování země.

V tomto dvacetiletém období, které začalo krátce po kolapsu Sovětského svazu se takto rozebralo na 20 tisíc nukleárních hlavic. Oficiální název programu byl „Dohoda mezi vládou Ruské federace a vládou Spojených států amerických o likvidaci vysoce obohaceného uranu získaného z jaderných zbraní“ ze dne 18. února 1993, později se to zjednodušilo na Megatons to Megawatts.

Původní návrh tohoto programu předložil Thomas Neff, fyzik z MIT, v komentáři zveřejněném 24. října 1991 v deníku The New York Times. Už o rok později vyjednávači USA a Ruska podepsali v Moskvě dvacetiletou dohodu a prezident George H. W. Bush tuto dohodu oznámil 31. srpna 1992. Následující rok byla dohoda podepsána prezidentem Billem Clintonem a poté byla oběmi stranami podepsána komerční smlouva o realizaci.

Během tohoto období americká vláda také v menším měřítku přeměňovala část svých přebytečných jaderných hlavic na palivo pro elektrárny. Spolu s rusko-americkým společným programem, který byl považován za jeden z nejúspěšnějších programů odzbrojení v historii však došlo k něčemu, co pro americké zpracovatele uranu nebylo z dlouhodobého hlediska příliš příznivé. Nízká cena za jaderné palivo vedla k tomu, že západní společnosti neinvestovaly do kapacit pro rafinaci uranu, což mělo za následek, že do roku 2022 se ruská státní společnost Rosatom stala dodavatelem přibližně 50 % obohaceného uranu na světě a 25 % jaderného paliva používaného v USA.

Poměrně nízká cena takto zpracovaného vysoce obohaceného uranu pro použití v jaderných elektrárnách totiž způsobila, že pro americké a evropské společnosti bylo nerentabilní konkurovat takto upravenému ruskému jadernému palivu. Program skončil v roce 2013 po dvaceti letech od jeho spuštění. Následující rok po ruské anexi Krymu se vztahy mezi Ruskem a Západem ochladily, nicméně ještě vloni Evropská unie dovezla z Ruska uranové produkty (vč. paliva) za 700 mil. €.

René Pajurek
zdroj: Wikipedia