Plánované starty NASA v tomto roce

Březen

Vypuštění satelitu TESS (The Transiting Exoplanet Survey Satellite) je dalším krokem při hledání planet mimo naší sluneční soustavu, včetně těch, na kterých by se mohly vyskytovat podmínky pro život. Mise bude schopná nalézt exoplanety, které svou oběžnou dráhou periodicky blokují část světla z hvězd hostitele. TESS prozkoumá 200 000 nejjasnějších hvězd nedaleko Slunce, aby tyto exoplanety vyhledal. Mise je naplánována na období od konce března do června 2018. Vědci od TESS očekávají, že mise bude katalogovat více než 2 000 planet a tím výrazně zvýší současný počet známých exoplanet. Z tohoto množství se očekává, že přibližně 300 budou exoplanety minimálně o velikosti Země. TESS tak nalezne nejslibnější exoplanety obíhající kolem našich nejbližších hvězd, což budoucím výz-kumníkům nabídne bohatý soubor nových cílů pro následné komplexnější studie.

Duben

Dva satelity GRACE-FO budou vypuštěny na polární oběžnou dráhu ve výšce přibližně 500 kilometrů. Na oběžné dráze budou oba satelity mezi sebou vzdálené dva kilometry. Satelity budou používat JPL mikrovlnný systém, který bude provádět nepřetržité a velmi přesné měření rozdílů ve vzájemné vzdálenosti s přesností na 1 µm. Mise GRACE-FO svým názvem i určením navazuje na americkou misi GRACE (Gravity Recovery and Climate Experiment), která začala v roce 2002 a stále ještě funguje. Dvojčata GRACE-FO budou při své službě spolupracovat a mají odhalit přesnější rozlože- ní zemské hmoty a monitorovat její změny. Jde především o změny v podzemních zásobnících vody, ale i o změny množství ledové pokrývky, ledovců, případně mořské hladiny. Tato měření mají umožnit unikátní pohled do zemského klimatu a očekává se jejich široké využití v nejrůznějších oborech.

Květen

Mise InSight (Interior Exploration using Sei-smic Investigations, Geodesy and Heat Transport) má za úkol umístit geofyzikální stroj na Mars, který bude studovat jeho hluboký vnitřek. InSight je ale víc než nějaká mise na Mars – je to pozemský planetární průzkumník, který se bude zabývat jednou z nejdůležitějších otázek vědy o sluneční soustavě – chápání procesů, které formovaly skalní planety vnitřní sluneční soustavy (včetně Země) před více než čtyřmi miliardami let. Startovní okno pro tuto misi bude 5. května a cesta k Marsu bude trvat 206 dní. Tato mise se bude snažit porozumět evoluční formaci skalnatých planet, včetně Země, zkoumáním vnitřní struktury a procesů na Marsu. InSight také prozkoumá dynamiku marťanské tektonické aktivity a dopadů meteoritů, které by mohly nabídnout stopy o takových objevech na Zemi.

Srpen

Parker Solar Probe nám odhalí tajemství sluneční atmosféry. Aby se ke Slunci dostal co nejblíže, využije gravitaci Venuše během jeho sedmi průletů kolem této planety, aby se poté po dobu téměř sedmi let postupně přiblížil blíže a blíže k orbitu Slunce. Sonda se dostane ke Slunci co nejblíže, co to půjde, až na vzdálenost 6 milionu km, což je přibližně tolik, co je oběžná dráha Merkuru a více než sedmkrát blíž než jakákoli kosmická loď doposud. (Země je od Slunce vzdálená 150 milionů km). Obíhat kolem něho bude rychlostí 700 tis. km/hod. Sonda je pojmenována po Eugenu Parkerovi, který se do výzkumu Slunce zapsal opravdu zlatým písmem. V roce 1958 jako začínající profesor na Institutu Erico Fermiho vydal článek pojmenovaný „Dynamika meziplanetárních plynů a magnetických polí.“ Parker v něm představil myšlenku, že existuje hmota, která s velkou rychlostí konstantně opouští Slunce a ovlivňuje planety a další tělesa v celé sluneční soustavě. Dnes už tento fenomén dobře známe a označujeme ho jako sluneční vítr. Jeho existence byla opakovaně prokázána mnoha přímými pozorováními.Parker Solar Probe nám odhalí tajemství sluneční atmosféry. Aby se ke Slunci dostal co nejblíže, využije gravitaci Venuše během jeho sedmi průletů kolem této planety, aby se poté po dobu téměř sedmi let postupně přiblížil blíže a blíže k orbitu Slunce. Sonda se dostane ke Slunci co nejblíže, co to půjde, až na vzdálenost 6 milionu km, což je přibližně tolik, co je oběžná dráha Merkuru a více než sedmkrát blíž než jakákoli kosmická loď doposud. (Země je od Slunce vzdálená 150 milionů km). Obíhat kolem něho bude rychlostí 700 tis. km/hod. Sonda je pojmenována po Eugenu Parkerovi, který se do výzkumu Slunce zapsal opravdu zlatým písmem. V roce 1958 jako začínající profesor na Institutu Erico Fermiho vydal článek pojmenovaný „Dynamika meziplanetárních plynů a magnetických polí.“ Parker v něm představil myšlenku, že existuje hmota, která s velkou rychlostí konstantně opouští Slunce a ovlivňuje planety a další tělesa v celé sluneční soustavě. Dnes už tento fenomén dobře známe a označujeme ho jako sluneční vítr. Jeho existence byla opakovaně prokázána mnoha přímými pozorováními.

Proč studujeme Slunce a sluneční vítr?

Slunce je jediná hvězda, kterou díky její vzdálenosti můžeme blíže studovat. Studiem této hvězdy, u které žijeme, se dozvídáme více o hvězdách po celém vesmíru.

Slunce je zdrojem světla a tepla pro život na Zemi. Čím více o něm víme, tím více dokážeme pochopit, jak se na Zemi vyvinul život.

Slunce ovlivňuje Zemi více než si uvědomujeme. Je to zdroj slunečního větru – toku ionizovaných plynů ze Slunce, které proudí kolem Země rychlostí přesahující 500 km za sekundu.

Vření slunečního větru otřásá magnetickým polem Země a vhání energii do radiačních pásů, což je oblast blízkého zemského prostoru, známá také jako vesmírné počasí.

Vesmírné počasí může změnit oběžné dráhy družic, zkrátit jejich životnost nebo zasahovat do jejich elektroniky. Čím více se dozvídáme o tom, co způsobuje vesmírné počasí – a jak jej předvídat – tím více můžeme chránit družice, na kterých dnes náš život tak závisí.

Sluneční vítr také zaplňuje většinu Sluneční soustavy a ovládá vesmírné prostředí daleko za naší planetou. Když budeme vysílat kosmické lodě a astronauty dál a dál od naší planety, musíme pochopit toto vesmírné prostředí stejně, jako kdysi námořníci potřebovali pochopit oceán.

Září

ICESat-2 (Ice, Cloud and Land Elevation Satellite) bude měřit výšku měnící se naší planety Země. Satelit bude vybaven laserovým výškoměrem, který detekuje jednotlivé fotony, což umožní vědcům měřit nadmořské výšky ledových ker, mořského ledu, lesů a mnoho dalšího s velkou přesností.Zamrzlé a ledové oblasti naší planety, nazývané kryosféra, jsou klíčovým prvkem výzkumu americké agentury pro letectví a vesmír. ICESat-2 pomůže vědcům zkoumat, proč a jak moc se naše kryosféra mění ve stále se oteplující atmosféře.Družice se k měření ledovců používají nepřetržitě od roku 1979 a i s jejich pomocí už víme, že ledu postupně ubývá. Současné přístroje zvládají určit, jaká plocha moří je pokryta ledem, ale dělá jim problém zmapování tloušťky těchto ledovců. A právě tahle veličina je pro modelování dalších scénářů velmi důležitá. Silnější led vzniká klidně i několik let, je však odolnější vůči erozi. Když budeme znát plochu ledovců a jejich výšku, bude možné vypočítat objem ledových mas.

Objem ledovců má velký vliv na slanost moří i jejich teplotu, což zase souvisí s oceán-skými (ale i atmosférickými) proudy. Ledovce navíc tvoří i izolační vrstvu, která odděluje oceány od atmosféry a hrají klíčovou roli při ochlazování Země. Vědci se už v minulých letech pokoušeli z existujících měření vypočítat stáří ledovců. Hledali oblasti, kde led vydržel minimálně dvě letní období. Zjistili přitom, že množství staršího a silnějšího ledu postupně klesá. S pomocí ICESat-2 ale bude možné měřit sílu ledu přímo.

Ke startu této družice by mělo dojít už v září z Vandenbergovy základny. Vynese ji raketa Delta II. Satelit s hmotností 1 300 kg se usadí na polární dráze ve výšce 492 kilometrů, která bude skloněná o 92° vůči rovníku. Díky tomu bude přelétávat nad celou planetou a poskytne tak globální měření. Klíčová budou měření ledové a sněhové pokrývky, ale data bude možné využít i mimo polární oblasti – satelit dokáže monitorovat i vegetaci nebo vodní plochy. Satelit bude měřit, jak moc led vyčnívá nad hladinu a dokáže to až s přesností 3 centimetry. ICESat-2 nám mimo jiné umožní odpovědět na otázku jako co se děje s tloušťkou ledu.

Foto: NASA